Prvního února dorazil mail od hlavního kapitána vodních skautů Cedníka, jestli nemáme zájem o nabízené plachty. Tomáš z Roudnice nad Labem nabízel plachty na pramku jako pozůstalost po svém otci. Chtěl by je věnovat vodním skautům, aby sloužili tomu čemu mají. Během domlouvání nám nabídl i zánovní kanoi SVITAVA s pádly a barely. No nechte to ležet někde na půdě…
Je čtvrtek kolem půl šesté. Telefon: „Ještě musím vzít plyn.“ „Tak za jek dlouho?“ „10-15 minut, vyzvednu Tě u Mária.“ „Ok.“ Kvapně sbírám připravené věci. Beru bundu a mažu na místo srazu. Za chvilku přijíždí Nemo. Nasedám a vyrážíme do Roudnice nad Labem. Za pomoci navigace svištíme jako s větrem o závod. Cestou potkáváme akorát jednu nehodu a přes blikající světla hašičů nevidíme ani silnici, natož co se dělo. Chvilku před devatenáctou hodinou přijíždíme na místo.
Chvilku hledáme dům se správným číslem popisným. A tady. Je tam tma. Snad bude někdo doma… Zvonek. Kdepak jsi? A tady. Crrr. Jej. A je to. Tma. Pořád je tam za okny tma. Safryš. Jsme tu vůbec dobře? Ha rozsvítilo se! Slyším nějaký papuče. Nemo zatím přidělává střešní nosič. „Dobrý večer.“ „Pan Tomáš?“ „Ano.“ „Těší mě Honza, vodní skauti Děčín.“ „Tak se na to půjdeme podívat“ Nemo přejel autem blíže ke vchodu (tedy přesněji před vchod, ale o tom později). Vcházíme do domu, kde je spojovací chodba mezi ulicí a dvorkem. „Tady jsou ty plachty, nějaký přísluženství k pramce. Dokumentace. Tu budete chtít taky?“ „Ano, určitě“ Nikdy totiž nevíte, kdy se mezi veteší najde něco naprosto úžasného a překvapujícího. „Pojdme tady na dvorek. Já jsem tu kanoi už sundal. Visela tady u stropu“ Na stropě jsou dvě kladky, které naznačují pozůstatek závěsu lodi. Vcházíme na dvorek. „No tak tady je“ Na zemi leží zelená kanoe s namalovanou tlamou draka. Vypadá dost dobře. Hele původní nálepky v výroby. No tak to je hustý. „Chcete ji?“ No jasně! To jsou otázky… „Ano, bereme,“ vyjelo ze mě. Tak jsme popadli milou kanoi a protáhli jí chodbičkou před dů… Sakra, kdo tady? Auto. No jo, zaparkovali jsme přímo před vchodem. Zdviháme kanoi, točíme ji, převracíme, aby jsme prošli vchodem. Podařilo se. Už už jsme ji chtěli hodit na auto, když nám došlo, že v průchodu stojí ještě hromada drobností, které můžeme hodit do kufru. Nemo se vrhl na nakládání drobností a Tik šel s panem Tomášem vyřídit papíry. Po papírech jsme se ještě chvilku povídali o tatínkovi. „Pojď mi pomoct s těma plachtama,“ požádal Nemo. Už letím. Čapli jsme plachty se stožárem a šup s tím na auto. No a v tom jsem zapomněl vyrovnat se za tu kanoi. A tak jsem se pomalou loučil, aby Tomáš nemusel čekat, než si to uvážeme a tak. No trapas jak stehno. Okamžitě lovím smluvenou částku a předávám Tomášovi s omluvou. Ještě jednou mu děkujeme a loučíme se.
Ještě chvilku přivazujeme náš náklad k autu uklízíme roztahané provazy. Před odjezdem dáváme malou svačinku a pak hurá zpátky k domovu. Cesta ubíhala příjemně.
Teď už je jenom kousek k tomu ustrojit pramku MARABU na plachtění a vyrazit. Doufám, že se to podaří už letos.
pisálek Tik
Děkujeme Tomášovi Penglovi za stěžeň s plachtami a Nemovi za příspěvek na novou kanoi.
Fotogalerie 2016_02_25 plachty a kanoe z Roudnice od Tika
Účastníci: Nemo a Tik
