Čtvrtou adventní sobotu sedáme do vlaku, abychom rozvezli Betlémské světlo.
sobota 20. 12. 2014
PRAHA – DĚČÍN
Je časné sobotní ráno. Vstávám. Představa, že je šest ráno mě na jednu stranu děsí, na druhou stranu někteří bráškové už mají za sebou první minuty jízdy vlakem. Kvapně snídám, oblékám skautský kroj, beru lampy a rychle na nádraží.
Tady se potkávám s Vojtou. Jdu koupit lístek pro naši osádku páteřního rychlíku. „Třikrát do Prahy a zpátky prosím“ S hřejivým pocitem, že je všechno ok, se vracím do nádražní haly. Čekáme na posledního člena a informaci odkud jede náš vlak. Za 10 minut odjíždí vlak z druhého nástupiště, ale Jojo pořád nikde. Voláme mu. Rozespalý hlas se omlouvá, že jsme ho právě probudili. No tak to už asi nestihneš 🙁 Nastupujeme s Vojtou do vlaku. Letos je to smutnější, loni jsme se skoro nevešli do kupé. Cesta do Prahy probíhala v klidu.
Po vystoupení v Praze spěcháme zjistit, na které nástupiště přijede rychlík od Brna. „Na dvojku.“ Máme ještě čas, tak se jdeme trošku projít po Praze, abychom nezevlovali na nádraží. Čtvrt hodiny před příjezdem už stojíme na nástupišti a nažhaveni jak kamna na horské chatě očekáváme brněnský vlak. A nejsme sami. Na perónu postávají další skupiny skautů. Je to náročná, ale krásná služba.
Už jede! Skřípění brzd. Odkud vylezou světlonoši? Hordy lidí se valí ven z vlaku. Tamhle! Přes špalíry lidí se hrneme bráškům s lampami. „Liborku! Tak zase po roce.“ „Ahoj, rád Tě zase vidím“ Zvláštní pocit. S Liborem se vidíme jednou do roka, a přesto nás něco spojuje. Skauti si vzájemně předávají světlo mezi svými lampičkami. Společné focení lampiček a pak se každý vydává svým směrem. Někdo po Praze, jiní vlaky dál do koutů naší země. Souprava rychlíku odjíždí do depa a druhé nástupiště téměř osiřelo. S Liborem si vyprávíme, jaké to bylo ve Vídni, kde jsme letos byli. „Tak se půjdeme podívat, odkud nám to jede, ne?“ Tu jsem se otočil a kde se vzal, tu se vzal štáb České televize. „Můžeme s vámi natočit něco pro reportáž?“ No a vlastně proč ne. Za poznámek redaktora a kameramana se jdeme podívat do haly na tabuli odjezdů. Náš vlak ještě nemá přidělené nástupiště. Čekáme. Redaktor se nás pod dohledem kamery vyptává na nejrůznější otázky. Za nedlouho se na tabuli rozsvítí přidělené číslo nástupiště. Vyrážíme k rychlíku na Děčín. U průvodčí ověřujeme zabukovaná místa, vylepujeme cedulky na okna a můžeme jet.
První stanice na trase jsou Praha – Holešovice. Nikde ani noha. Pokračujeme dál do zastávky Praha – Podbaba. „Tady také nikdo není,“ ptá se udiveně redaktor. Nově otevřená stanice zatím moc lidí nepřilákala. „Budete muset s námi až do Kralup, tam určitě někdo bude.“ Cestou na nás neustále dohlíží oko kamery. Kralupy. Tady je situace o poznání lepší. Lidí je mnohem víc. Kvapně předáváme světýlko do místních lucerniček. Průvodčí už píská, tak rychle, rychle. Za cinkání zvonků se loučíme a pokračujeme dál. V Lovosicích se setkáváme se Svišťou a loučíme se Sušenkou. „Ahoj nejpozději na přes rok!“ Dveře vlaku se zavřely. Cestou se téměř na každé stanici někdo čeká na světýlko. V Ústí nad Labem se loučíme se Liborem a dalšími skauty, kteří pokračují směrem na Most a Chomutov. Do Děčína pokračujeme zase jen ve dvou. Před konečnou stanicí po sobě uklízíme, balíme svoje věci, tak abychom mohli přestoupit na regionální vlaky.
Fotografie od Tika FOTOGALERIE
REGION DĚČÍN
V Děčíně na nás čeká jeden zájemce, redaktorka Českého rozhlasu – Sever Iva Zítková a Maruška s Mončou, těmi budeme pokračovat v regionálních rozvozech. Předáváme světýlko zájemci. Starší pán spokojeně zavírá rozžehnutou lucernu a přeje hezké svátky. Redaktorka nás ve zbylém čase zpovídá, jaké to je rozvážet světlo. Tak tak jsme stihli odjezd vlaku do České Lípy.
Žralok (RegioShark) si spokojeně vrní a pomalu přejíždí přes Labe. Za pár minutek zastavujeme ve stanici Děčín-východ a hned první zájemci. Předáváme jim světýlko a musíme pokračovat dál. Jízdní řád nečeká. V Březinách a v Malé Veleni nikdo nebyl. V Benešově předává světýlko Monča. Dalších několik zastávek opět nikdo nepřišel až starší manželé v Žandově. S plamínkem umístěným do jejich lampičky, jsem shlédl šťastné jiskřičky v jejich očích. To je panečku motivace. Radost a štěstí. To je řekl bych ten správný duch Vánoc. Máte lampičku a někomu předáte kousek ze střeženého plamínku. Malé skoro nic. Navíc si obdarovaný musí někam dojít v zimě a větru se svou lampou. A přesto se to děje. K čemu je nová televize nebo tablet, když ostatním nedokážeme dát pocit štěstí a radosti. To jsem se ale nějak zamyslel. Horní Police. Pan průvodčí dohlíží na rozsvěcování svíček. Písk! Odjíždíme. Další zastávkou je Česká Lípa, tady už Betlémské světlo projelo před několika hodinami směrem na Rumburk. Tady asi nikdo nebude. Fotíme se Žralokem.
Najednou se odkudsi přiřítí rodina, že se báli, že nás už nestihnou. Měli zajímavou lampu, no spíš prosklenou bedýnku na velkou svíčku. Vítr nám ale vůbec nepřeje. Nakonec světýlko předáváme v hale. Náhle se objevilo ještě několik lampiček, které nezůstaly po tmě. Náš zpáteční vlak se blíží.
Rychlík nás převeze zpátky do Benešova nad Ploučnicí. Pan průvodčí vypadá přísně, ale když si zkontroluje jízdenky, zastavuje se u nás a vyptává se. Tak jsme strávili cestu odpovídáním na jeho otázky. Všichni jsme stejní, když nás něco zaujme, jsme zvídaví jako malé děti.
V Benešově už nás očekává Děda a Větře, naši oldskauti žijící v Benešově. Máme tu čas, než se vlaky vystřídají na jednokolejné trati. Letos mají „kluci“ nové lucerničky – železničářské. To se to bude nosit. Povídáme si s nimi, jak se nám vede a jak jim. Krásně strávená půlhodina… Ale vlaky jednou a my musíme pokračovat na Českou Kamenici.
První zastávkou jsou Habartice, kde se nikdo neobjevil. Vše nám ale tradičně vynahrazují Markvartice, kde ani nestíháme předat všem zájemcům, tak tu ponecháváme kalíšek, aby si světýlko mohli rozdat mezi sebou. Veselé pod Rabštejnem je neobsazené. Tady jsem snad nikdy neviděl ani živáčka. Kdo by taky stál na zastávce uprostřed polí a luk. Česká Kamenice byla prázdná. Co se děje? Tady vždycky někdo býval. A motorák neúprosně dodržuje jízdní řád a pokračuje do Mlýnů. Tady jsme kvapně předávali světýlko babičce s vnoučátky a… Vítr sfoukl lampu. Safra! „Moni druhou lampu!“ Pospíchali jsme do čekárny. Kvapně jsme rozžehli druhou lampu a předali světýlko dál. „Tak pojďte, rychle! Vlaky musí jet!“ Pohání nás výpravčí. „Děkujeme a nashledanou.“ Přestupujeme do vlaku, který nás poveze zpátky do Děčína. Cestou projíždíme stejnou trasu, takže je celkem klid. I tak hlídáme opozdilce, kteří nestihli první průjezd vlaku, nebo kde někomu světýlko zhaslo dřív, než ho donesl domů. Na našli se nejen v České Kamenici.
Těsně před stanicí Děčín – východ se rozdělujeme. Tik a Maruška vystoupí a půjdou na zámek a Monča se zastaví v Caffé galerii Hefaistos. „Tak zatím, Moni!“ Vystupujeme z motoráčku a ten se nám za nedlouho ztrácí z dohledu.
Zapsal Tik
Účastníci:
vlak Děčín – Praha: Tik, Vojta
vlaky Děčín – Česká Lípa – Benešov n. Pl. – Česká Kamenice – Mlýny a zpět: Maruška, Monika, Tik
Fotografie od Tika FOTOGALERIE
