Zima nám pomalu utichá a tak je před jarem potřeba zkontrolovat naše tábořiště na Maxičkách. Za druhé pomáháme Společnosti pro přepravu ročních období s každoročním kontrolou hraničních kamenů. Jestli jsou v pořádku a jestli si Německo nenárokuje větší část území nebo naopak nejsou nějaké patníky dál od českého území. To bychom si pak rozšiřovali území my.
sobota 7. 3. 2020
V sobotu ráno jsme se sešli na autobusovém nádraží. Tedy skoro všichni. Nemo se Zuzkou postávali u muzea, kde jsme je nabrali do autobusu. A jsme komplet. Počasí není sice žádná parádička, ale komu by vadilo zataženo a drobná přeháňka. Vystoupili jsme na Maxičkách a společně s námi i horda dalších turistů. Turisté vyrazili po silnici a tak jsme se rozhodli dojít do tábořiště zadem, kolem hájovny.
Po zhruba půl kilometru nastala oblíbená hra „kam půjdeme dál“. Tik opět pověřil Nejdeta, aby určil kam půjde. „Proč zase já?“, ptal se vyděšený Nejdeto. „Protože ses zase od minule nepoučil. Už máš nainstalované ty mapy v telefonu?“ No co byste řekli? Má nebo nemá? Vyzývám jej posledních několik výprav a stále se nepoučil. Tak třeba příště. Načež to zachránil Zip, který už mapy v telefonu má. Tak se nějakou dobu usnášeli, kudy se vlastně půjde. První kámen úrazu, že zase zapomněli, co znamená jaká čára na mapě. Chtěli jít po vrstevnici, která bohužel nevedla naším směrem. Když jsme si znovu zopakovali, která čára je vrstevnice a která je cesta, tak kluci vybrali „kamzičí stezku“, po které dnes jít nebude vůbec příjemná. Lehký deštík se sněhem namočil co se dalo a tak bychom byli celí umorousaní. Což o to, pár lidem by to asi nevadilo. Ale máme s sebou borce, co má na botách žraloka už teď. Nakonec jsme se domluvili, že půjdeme po zelené a dál po telefonce. Na další cestě Nemo společně s kluky posbíral nějakou březovou kůru, abychom měli v tomhle mokru jak rozdělat oheň. U Mlýnského rybníka už byli všichni „doma“. Tady už to známe.
Došli jsme do tábořiště ve chvíli, kdy místo opouštěla skupina turistů. Po dohodě s Nemem nechali hořet oheň, na kterém jsme si mohli opéct buřty. A tak se také stalo, jen co se do tábora doplazila pomalejší skupina s nejmenšími vlčaty. Usadili jsme se pod jídelnou, vybalili si svačiny, buřty k opékání a dali se do příprav a následného pojídání dobrot. Letošní první špekáčky, to je pohlazení v bříšku… lebedil si Tik. Po jídle jsme omrkli tábořiště, zašli pro vodu do studánky a uhasili oheň. Zabalili jsme si batůžky a vyrazili na cestu.
Z tábořiště jsme se vrátili na hlavní cestu a pokračovali na západ. Kousek nad převisy jsme z hlavní cesty sešli a pokračovali pěšinou ke státní hranici. Tady jsme se napojili na hlavní trasu dnešního výletu – na linii vedenou hraničními kameny. Stezku dobře známe, ťapalo se po ní příjemně. Na České bráně jsme z hraniční linie sešli, abychom mohli vyzkoušet cestu podél hranice na německé straně. Věděli jsme, že tudy vede, ale nikdy jsme po ní nešli tak daleko, abychom znali její přesnou trasu a místo, kde z nesprávně odbočíme a také místo, kde ji složitě hledáme. To se nám povedlo. Po této turistické cestě a nádherným údolíčkem Klopotského potoka jsme došli až ke Klopotskému vodopádu nedaleko Dolního Žlebu.
Tady jsme se chvíli kochali…
Udělali jsme společnou fotku a vyrazili jsme na poslední část dnešní výpravy. Na nádraží. Tady už Poldíka bolely nožičky tak moc, že nám cestou místy plakal a přemýšlel, že by si raději vykopal umírací jámu. Z toho sešlo, protože cesta pro lopatu byla delší než dojít na nádraží. Chvílemi ho starší skauti nesli. Jestli se někdo bude ptát, co je to skauting, tak tohle je jedno z poznávacích znamení. Bez reptání ho kluci naložili a poponášeli. A on zase chvilku ťapal. A tak se v tom střídali až na nádraží v Dolním Žlebu. Tady jsme se potkali se Spolkem pro přepravu ročních období a domlouvali jsme se na brzkém shledání při plavení jara. To už ale v dáli zahoukal vlak a my vyskočili, abychom byli připraveni k nástupu. Motoráček nás za pár chvil dovezl domů.
Sesmolil Tik
Účastníci: Nejdeto, Zip, Tlapka, Žifa, Podlík, Víčko, Tik, Nemo a Zuzka
