Po roční pauze jsme zase vyrazili do Prahy na Mistrovství ČR v pádlování na pramicích P550. Vypravili jsme dvě posádky jednu skautskou a jednu vlčáckou. Celý závod letos ovlivnila koronavirová epidemie, ale i tak jsme jeli závodit. A přes tři jezy někteří poprvé…
neděle 27. 9. 2020
V neděli dopoledne se sešli Rejnoci u loděnice. Naložili pádla vesty a lodě a vypravili se do Prahy o něco dřív. Jeli nejprve do Modřan trénovat průjezd šlajsnou. Po příjezdu k modřanské šlajsně se převlékli na vodu, vyložili z vozíku kanoi a dali se do trénování. Projížděli šlajsnu dolů a koníčkovali zase nahoru snad 100 x. Tak snad jim to kormidlování ve šlajsně půjde. Když se do sytosti vyřádili, všechno zase naložili a odjeli do klubovny.
V podvečer se na nádraží sešla druhá posádka vlčat a vlakem vyrazili za první skupinou do Prahy. V Praze se přesunuli metrem a tramvají do skautského domu na Rozšířené. Tady si uložili bagáž v pokoji, něco snědli a odebrali se do pokoje k Rejnokům. Tady jsme si chtěli projít ještě jednou zítřejší závod. Děti nejdřív divočili a tak Tik požádal největší „divočáky“, aby nás se závodem a jeho pravidly seznámili. Když teď nedávají pozor a vyrušují, zajisté mají na zítra vše nastudováno a v malíku. Pěkná blbost, co? Samozřejmě, že neměli. Jediný Zip se chopil mobilu a informace našel a snažil se ostatním předat to nejdůležitější. Skvělá práce. Později se k němu připojil Tik. Společnými silami se podařilo do hlaviček něco dostat. Po poradě jsme se odebrali na kutě.
pondělí 28. 9. 2020
Ráno jsme vstávali krátce po šesté hodině. Zabalili jsme se na vodu a sbalili jsme naše báglíky a uložili je v pokoji u Rejnoků. Část osazenstva autem a část tramvají vyjela na místo zahájení závodů. My jsme jeli do Podolí, kde je docela dobrý přístup k vodě a ke startu závodu to není daleko. Nakonec jsme tam byli skoro jen s výpravou z Brandýsa nad Labem. Kluci se po ránu cítili hned na vítězství. Tak se vsadili s Tikem, že pokud vyhrají závod, dostanou každý pizzu dle vlastního výběru. Pokud je pojede posádka vlčat, tak budou celý rok uklízet v klubovně. Rejnočí posádka zajela pro startovní čísla. Ty vyzvedli na raftech označených barevným nafukovacím vakem. Po návratu Tik zdvojnásobil sázku. Protože tohle na první místo nevypadá. No, třeba se kousnou. Na břehu jsme vyčkali až do startovacího času. Pro naši kategorii v 10:10. Než na nás přišla řada, viděli jsme starty kategorií padleboardů, roverů a rangers.
Obě naše posádky nakonec startovali v kategorii S – skauti a to i posádka vlčat, kterou jsme doplnili o Zipa, jež se nevešel do lodi k Rejnokům. Krátce před časem startu zkontroloval startující přítomnost lodí v kategorii. Třicet vteřin do startu. Deset! Bum! Výstřel ze startovní pistole vybičoval všechny posádky k výkonu. I tu naši. Nedělal jsem si iluze, že posádka lodi Aťka se umístí na předních příčkách, ale rozhodně jsme nechtěli zůstat poslední. Splašení koně vystřelili vpřed a prali se o své místo. My jsme zabrali a postupně se propracovali asi na 3 posádku od konce. To má samozřejmě i svoje výhody. Nemusíte se totiž s nikým tísnit ve šlajsně. K první – Šítkovskému jezu jsme dorazili hravě. Před korunou posádka zabrala, aby zvýšila svou rychlost. Šlajsnou jsme proklouzli a jediná voda, kterou jsme nabrali byl gejzír z ploutvové skříně. Tu jsme zapomněli zalepit. Super, zněla pochvala od kormidelníka. “ Jen tak dál!“ Bylo jasné, že se můžeme zkusit proprat i s propustí na Karlovce. Ta je totiž horší. Míjíme Střelecký ostrov. Další propust se nezadržitelně blíží. S ubývajícími metry posádka přidává na intenzitě a rychlosti. Dolů jsme hupli snadno a teď už jen zdolat vlny ve spodní části. Jsou nějaké větší než si pamatuji. Za značného houpání jsme hlavní vlny překonali. To ale posádka povolila ve výkonu až mě to trošku zaskočilo. Nezbylo než posádku pobídnout k zvýšení výkonu. Vzhledem k cvaknuté lodi pod jezem to všichni rychle pochopili a svými silami vytáhli loď z vln. Na Karlově mostě byla spousta diváků. Za mostem pak další loď, kterou už ale záchranáři bez milosti dopravili ke břehu. Tím pro ně závod končí. My ale pokračujeme dál. To už ale pomalu slyšíme jak nám dýchají na záda skautky. Za chviličku prosvištěla kolem loď. „Tak tady se podívejte na mistryně ČR.“ To je panečku koncert. Plujeme podél levého břehu. Za nedlouho nás předjíždí další dívčí posádky. Krátce před Helmovským jezem už je nám v patách desítka lodí. To bude v propusti tlačenice. No uvidíme… A taky jo. Sklouznout přes klapku jezu nebylo zase tak těžké. Schody pod ním jsou také v pohodě, ale celá tahle legrace končí retardéry, kde je potřeba správně najet. Když se to nepovede, loď se dostane do smyku a následují hodiny. Jestli má tenhle jez nějakou nevýhodu, tak je to, že je strašně mělký a nedá se tu zanořit celé pádlo. Když se to povede právě v části retardér, tak ty potvory jsou schopný pádlo zakousnout a nepustit. No a to je vodák bez pádla. No a co čert nechtěl (nebo možná chtěl). Dívčí loď před námi ve smyku, čumákem narazila do opěrné zdi. Ve šlajsně jsou na štorc a my se nezadržitelně řítíme k nim. To není dobrý. To není dobrý. Už jsem si vypočítával mezi které dívky to přídí našiju, abych je moc nezranil. Přemýšlel jsem jak děti zvládnou ostrý náraz a nedobrovolné vystoupen z lodi. Zatím to cvičily relativně dobrovolně. Už vidím jak po zdi běží kluci záchranáři. Najednou se loď s děvčaty rozhodla pokračovat v točení a uvolnilo se místo u opěrné zdi. To je naše jediná šance. Zabral jsem a stočil loď co nejvíce podél zdi. No tak holky, ještě kousek… Minuli jsme se opravdu těsně. Okamžitě jsem zamakal, aby se loď stočila zpět do proudu mezi rejžáky. Drbli jsme sice zádí o zeď, ale povedlo se. Ulevilo se mi. A nejenom mě. Na zdi záchranář Fialík pochvaloval „Tiku, to byl hodně dobrej manévr.“ Dole zdvižený palec od záchranáře Honzika z Jablonce. To byla klika. Do cíle zbývá 300 metrů a tak jsem se děti snažil povzbudit, aby vyšťouraly poslední zbytky sil. Do cíle jsme svištěli, jak se na takovou cílovou rovinku sluší. U stolku rozhodčích jsme propukli v jásot. No první nebudeme, ale do cíle jsme dorazili. Pro některé to byla s mistrovstvím první zkušenost a nemůžeme se přeci všichni tísnit na stupních vítězů.
V cíli jsme se potkali s posádkou MARABA. Společně jsme se rozloučili s ostatními závodníky a vyrazili do Holešovic vyložit lodě. Dál už jsme nepospíchali, protože Nemovi to bude chvíli trvat, než Prahu přejede. V Holešovicích nás přivítali Tlapkovi rodiče, kteří přivezli teplý čaj. K nezaplacení. Než jsme se převlékli, přijel Nemo. Naložili jsme lodě na vozík a jeli do klubovny vyzvednout bágly. Domů jsme se naskládali do aut. Cestou skoro všichni (teda až na řidiče) usnuli.
Tak zase za rok…
Naťukal Tik
Účastníci:
posádka 342: Nejdeto, Tapka, Víčko, Čudlík, Nemo (čas 0:52:21)
posádka 473: Tuleň, Matyáš, Emma, Zip, Tik (čas 0:56:39)
Fotogalerie První sběr od Petr V., Kalich, Petr K., Martin K., Dalibor B., Jan M., Michal T., Tomáš F., Kryštof H.
Fotogalerie Staroměstský jez od Michal Turek
Fotogalerie Staroměstský jez z plavidla záchranářů od Petr Váňa
Fotogalerie Helmovský jez od Tomáš Foldyna
Fotogalerie Břehy a mosty od Petr Kalousek – Robinson
Fotogalerie Břehy a mosty od autor Marek Vít
Článek Vltavský vodník chtěl dušičky. Poříční útvar strážníků mu je vyrval z náručí Pražského deníku
Asi si říkáte proč sem tenhle článek dávám. Chci vám na něm ukázat jaké hovadiny se dají napsat a jak se dá překroutit ne úplně výjimečná událost závodu. Cvaknutých a zalitých lodí jsem na fotkách závodu viděl dobře jednu až dvě desítky. Na Staroměstském jezu nic neobvyklého. Všichni účastníci dobře vědí, co je tady může čekat.
Kromě toho, že učíme děti, jak správně pádlovat, aby to jelo, učíme je i prvky záchrany. Od malých, kteří se učí zejména záchranu samých sebe, po starší, kteří se učí zachránit sebe a loď. Tu potom vykýblovat, nasednout a pokračovat v závodu. Kdybych se tam s vlčaty (nebo žabkami) cvaknul, neváhal bych a pomoc záchranářů okamžitě také přijal. Chtěl bych, aby děti byli, co nejdříve v klidu a z vody. I za cenu toho, že přijmutím pomoci je posádka diskvalifikována ze závodu. Pokud si kormidelník řekl o pomoc, je to za mě úplně v pořádku. Rozhodl se dobře.
U starších kluků (pokud bychom nebyli v nějakém ohrožení a věřte, že studená Vltava nepředstavuje velké ohrožení) bych se pokusil loď obrátit na hladinu, vykýblovat a pokračovat v závodu. Tak jako to udělala a zvládla většina z výše uvedených cvaklých posádek. Takže žádná tragédie se prostě nekoná.
Nicméně díky všem těm klukům a holkám na záchranářských lodích, kteří tam jsou i za nehezkého počasí a pomáhají všem, kteří to potřebují. Já si jejich pomoci a přítomnosti moc vážím.
Tik
